Je perfekcionismus náš kamarád, nebo je to sabotér převlečený za kamaráda?

Odhalím se a povím vám, na co jsem přišla. Ale nejdříve si v krátkosti povíme, proč vysoce citliví mají k perfekcionismu velkou tendenci...

Vysoce citliví často trpí perfekcionismem, protože jejich citlivost je spojena s hlubším prožíváním podnětů a situací. Vede je to k větším nárokům na sebe i své okolí. Jsou náchylnější k vnímání kritiky. Chtějí se vyhnout chybám za každou cenu, aby nebyli zraněni kritikou. Díky hlubšímu prožívání emocí mohou mít pocit, že sebemenší chyby mají mnohem větší dopad. To je vede k přehnanému usilování o dokonalost, aby předešli negativním emocím, které by mohly vzniknout v důsledku nezdaru nebo chyb.

Vysoce citliví mívají schopnost vysoké sebereflexe, a tak často analyzují své chování a jednání do hloubky, což může vést k tomu, že se zaměří na detaily a nedokonalosti. Perfekcionismus může být reakcí na touhu neustále se zlepšovat, protože mají tendenci zkoumat a hledat cesty, jak věci dělat "správně".

Často si kladou za cíl plnit povinnosti pečlivě a svědomitě, což může snadno sklouznout k perfekcionismu, zvlášť když se bojí, že by mohli někoho zklamat. Mají pocit, že jedině dokonalý výsledek je přijatelný.

Dříve jsem si myslela, že perfekcionismus je můj kamarád a této vlastnosti jsem si u sebe cenila. Když jsem se do něčeho pustila a měla jsem k tomu tzv. ideální podmínky, čas, energii, motivaci, výsledek byl skvělý. A to díky mé pečlivosti, důslednosti, zaměření na detail, perfekcionismu. Týkalo se to však úkolů a projektů převážně krátkodobého charakteru.

Dnes ale vidím, že ve skutečnosti jsem s perfekcionismem více toho nedělala, než udělala. Jak to?

Jako perfekcionista jsem vždy měla potřebu dělat věci minimálně na 100 %. Jakmile jsem neměla tzv. ideální podmínky pro to, abych mohla dělat to, co chci, na 100 %, radši jsem se do toho vůbec nepouštěla, protože dělat věci jenom napůl mi nedávalo smysl. Perfekcionista by mi to ani nedovolil.

Perfekcionismus byl také jeden z faktorů, proč jsem často nedokončila to, co jsem začala, většinou projekty dlouhodobého charakteru. Ony ideální podmínky, ve kterých jsem začala na něčem pracovat, brzy přirozeně pominuly, a tak jsem od toho pomalu odešla, protože jsem se tomu nemohla věnovat tak, jak jsem si přála. Konečný perfektní výsledek by se tak oddálil, byl by v nedohlednu, takže pro mě nemělo smysl dál pokračovat. Díky tomu jsem upustila od spousty zajímavých nápadů a nikdy jejich realizaci nedovedla do konce. V konečném důsledku jsem tak nevytvořila nic skutečně hodnotného, co vyžaduje dlouhodobé, vytrvalé, důsledné úsilí a přirozeně podléhá jisté fluktuaci – jednou jsme nahoře, jednou dole, jednou uděláme víc, jednou míň, jednou se daří, jednou ne.

Perfekcionista uvnitř nás nám taky namlouvá, že nelze s nikým spolupracovat, protože nejlíp si to uděláme všechno sami. Nikdo nedokáže dělat to, co chceme, podle našich představ a jedině podle naší představy je to perfektní. A tak se často trápíme i věcmi, ve kterých nejsme experti, místo toho, abychom si nechali v určité oblasti, ve které nejsme tolik kovaní, pomoct a poradit. Další důvod, proč se pak na to radši vyprdneme… :-)

Pořád si myslíte, že perfekcionista byl můj kamarád?

Pak se mi narodil Lukášek. A jak to tak bývá, s dítkem absolutně zanikají tzv. ideální podmínky pro dělání čehokoliv. :-D Skončil jeden velký životní cyklus, zavřely se dveře do minulosti a začal nový stav bytí. Byla jsem vedena do nových dveří, nových oblastí, kde se učím spoustu nového a učím se to rozhodně ne "v ideálních podmínkách". I když ve skutečnosti to pro mě osobně ideální podmínky jsou, protože to jsou přesně takové podmínky, které potřebuji, abych ze sebe vykřesala to nejlepší, objevila skryté rezervy, talenty a začala konečně svůj potenciál využívat naplno.

Kdybych teď čekala na to, až nastanou ideální podmínky, budu mít zase nějaký čas a prostor jenom sama pro sebe, pořádně se vyspím, najím, budu správně naladěna atd., tak bych se nemusela dočkat a zůstala bych stát na místě s prázdnou. Jenže když se dostanete na tzv. cestu své duše, kde prostě celá vaše bytost na vás volá, abyste konali, tak prostě musíte a perfekcionismus jde stranou. Uvědomíte si, že každý krok, který učiníte, ať je sebemenší, třeba 1%, má obrovský smysl.

Hlavně se při tom všem změnil důvod, proč ty jednotlivé kroky dělám, i když k tomu vůbec nemám "ideální podmínky". A to je obrovsky klíčové. Dostanu se k tomu o pár řádků níže...

Do čeho všeho jsem se tedy pustila, i když to ze svého pohledu vůbec nedělám naplno a perfektně? Např. rozjíždím nový projekt a blog, kterému se věnuji převážně, když malý v poledne spí. Pravidelně cvičím a protahuji se, když uspávám a čekám až usne (cca 20 – 30 minut denně každý večer). Dopřávám si koupel s esenciálními oleji, při které se prodýchávám, medituji, a začleňuji práci s nimi do každodenního života. Pro napojení, naladění a uvolnění využívám chvíle, kdy mám hlídání nebo si zrovna Luki hraje a mám chvíli klid apod.

Co mi tedy umožnilo pustit se do toho a dělat to, i když tomu nemohu věnovat tolik času, abych to dělala pokaždé na 100 %?

Změna důvodu, proč to dělám. Dělám to proto, že mě to vnitřně naplňuje, odpovídá to přáním a hodnotám mé duše a CÍTÍM SE PŘI TOM DOBŘE, protože se při tom plně ukotvuji do přítomnosti a napojuji se na ŽIVOT. Což se promítá přirozeně do všech oblastí a kvality toho, co dělám. Již to nedělám z toho důvodu, abych splnila požadavky na výkon a dosahovala výsledků. Perfekcionista je zaměřený na výkon a chce mít vše pod kontrolou. Uspokojení z výkonu a výsledků trvá ale jen chvíli a vzápětí přichází nutkání k dalšímu výkonu a dokonalému výsledku. Je to nekonečný, obrovsky vyčerpávající příběh, který ve skutečnosti nemá žádný konec ani smysl. Hledáme pod tím vším uznání, klid a bezpečí, které tam ale nikdy nenajdeme – je to jako pes, co si honí svůj ocas, točí se stále na místě dokolečka a nikdy ho nedohoní.

Takže na závěr? Dnes vidím, že perfekcionista je obrovský sabotér převlečený za kamaráda. Díky němu jsem promarnila tolik času a příležitostí, že už nad tím radši ani nepřemýšlím, protože nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. ALE! Vše je důležitá zkušenost, má svůj důvod a správné načasování. I ono uvědomění, změna a růst. :-)  

S láskou, Lucie Tearé