Proč je pro hypersenzitivní potřeba kontroly velké téma? A proč je důležité tuto potřebu opustit?

Potřeba kontroly je takový opak uvolněnosti a autenticity. Pokud nás ovládá potřeba kontroly, jsme stále ve své mysli. Je to napětí, potřeba být stále ve střehu, všechno hlídat, sebe, druhé, prostředí, ve kterém se nacházíme.

Proč taková potřeba kontroly vlastně vzniká?

Je to jednoduše obranný mechanismus, který nás chrání. Většinou si ho vytvoříme již v dětství, když nejsme přijímání takoví, jací jsme, ať už rodinou nebo okolím nebo všemi.

A proč je to pro nás hypersenzitivní takové velké téma?

Protože jsme velmi zranitelní. Zejména jako děti, které jsou otevřené, projevují své emoce a autenticitu ještě bez zábran a neumí se vypořádat s kritikou, výsměchem a ponížením za to, že se takto projevujeme. A tak si vytvoříme obranný mechanismus, aby nás to tolik nebolelo, přejdeme z uvolněnosti a autenticity do mysli, která vše kontroluje, analyzuje, vyhodnocuje a začneme se hlídat a přizpůsobovat okolí. Začneme se snažit naplňovat představy a očekávání druhých o tom, jací máme být, abychom se vyhnuli zraňujícímu nepřijetí toho, kým skutečně jsme. S tím úzce souvisí také perfekcionismus.

Když jsem byla malá, často se mi jiné děti smály, když jsem projevila svou citlivost. A já se cítila velmi trapně. Jelikož jsem byla dítě, přirozeně jsem svoji hodnotu odvozovala od toho, jak na mě druzí lidé reagují, a jestli mě přijímají či ne. Nabyla jsem dojmu, že taková jaká skutečně jsem, citlivá, jsem pro druhé nepřijatelná. V důsledku toho jsem se v přítomnosti druhých lidí absolutně nedokázala chovat přirozeně. Neustále jsem se kontrolovala, analyzovala své chování a to, jak na mě druzí lidé reagovali. Moje mysl jela 24 hod. denně, byla jsem v pasti, uzavřena ve vězení své mysli, a bylo to neskutečně vyčerpávající… Postupně jsem však docházela k určitým poznáním, která pro mě byla velmi osvobozující. O těchto blíže pojednávám ve svém e-booku, který je v přípravě. Prozradím vám ale, jak lze těchto poznání dosáhnout. Co je na tom to klíčové…

Je to změna perspektivy.

Vždy totiž existuje jiná (vyšší) perspektiva, kterou v daný moment ze své pozice, role nevidíme. Vždy. A jde o to tu jinou perspektivu objevit a následně ji pak také přijmout. Pokud se dokážeme odosobnit od toho, co nás tak tíží, spatřit a prožít si tu jinou perspektivu (a pro každého může ta vyšší perspektiva představovat něco jiného), pomůže nám to pochopit, proč prožíváme to, co prožíváme, co se z toho máme naučit, osvobodit se a duchovně i osobnostně vyrůst.

Je to úžasná schopnost naší tvůrčí mysli – překročit vlastní stín, osvobodit se a tvořit si jinou realitu. Celý život jsem se proto se svou myslí učila zacházet. Perfektní je na to koučink, kdy vás profesionální kouč provází na vaší cestě, vede vás k tvůrčímu myšlení, objevování nových perspektiv, pomáhá vám nahlédnout na stinná místa, na která si nevidíme a toto vše prakticky uchopit a využít v transformaci.

S potřebou kontroly velmi úzce také souvisí potlačování a neprojevování emocí.

Umět ovládat, regulovat a adekvátně projevovat své emoce je žádoucí, ale velmi snadno to lze zaměnit za jejich potlačování. Já celý život své emoce potlačovala. Potlačovala jsem své cítění, vnímání, potřeby, protože jsem svému cítění nedůvěřovala. A to je kámen úrazu. 

Protože když se naučíme nedůvěřovat svým pocitům, intuici, vnímání, nedůvěřujeme tak sami sobě a necháváme druhé, aby nám řídili a nezdravě ovlivňovali náš život.

Celý život mě potřeba kontroly provázela. A celý život se učím kontrolu pouštět, což jde ruku v ruce s uvědoměním si toho, kdo jsem, poznáním své vnitřní síly, jedinečnosti a poslání. Čím více si důvěřuji, důvěřuji své cestě a nestydím se za svou přirozenost, tím méně mám potřebu kontroly, protože tím méně mě zajímá, co si o mě kdo myslí, a tudíž se necítím nikým ohrožena.

V životě se často dostáváme do situace, kdy jeden cyklus končí a začíná něco nového. Nastupujeme na zcela novou cestu a nevíme, co nás tam čeká. To je velká zkouška víry a odhodlání. V takové chvíli zjistíme, jak dokážeme nebo nedokážeme pracovat se svou myslí, protože naše nízká egoistická mysl nemá nejistotu ráda. Hledá záchytné body, berličky, snaží se tu cestu vymyslet, aby ji měla pod kontrolou a nemusela se bát, jenže ono to nejde. Tato mysl pracuje jen s tím, co zná, takže může vytvořit zase jen to, co zná. Pokud vstoupí do prostoru, kde se neorientuje a neví, co má čekat, nemůže plánovat atd., začne panikařit. 

Aktuálně se však všichni nacházíme v silném přechodovém období. Vstupujeme do úplně nových neznámých energií vodnářského typu, vše se zrychluje. Je na nás kladen velký důraz, abychom se zbavili starého myšlení, vyčistili si podvědomé bloky, očistili se na všech úrovních a nechali se vést svou vyšší intuitivní myslí. K tomu, abychom mohli svou intuici slyšet a vnímat, je potřeba být ukotvený ve svém těle. Jsme vedeni z mysli do těla, k jinému zdravějšímu stravování, pohybu atd. Jsme vedeni k tomu, abychom se udržovali čistí na všech úrovních od fyzické po energetickou úroveň, v harmonii a vyšších vibracích, protože v dimenzi, do které se přesunujeme, se vše velmi rychle zhmotňuje. Naše nízká egoistická mysl se může a jistě bude silně vzpírat, ale naším úkolem je ji pozorovat a integrovat. Nenechat se jí ovládat. Jinak budeme neustále v konfliktu - intuice vs. ego a bude nám unikat velké množství energie. Nacházíme se na cestě, na které vidíme jen na jeden krok před sebou. Hlava tu cestu nevymyslí. Pokud budeme naslouchat své intuici, vždy budeme vědět, jaký krok udělat a budeme vnitřně vědět, že jdeme správně. 

… Být autentický, svobodný a jít si vlastní cestou není v tomto světě zadarmo. Neznamená to být dokonalý a zcela jistě to znamená, že budeme čelit kritice, zpochybňování a nátlaku, abychom se přizpůsobili, zapadli do nastavených škatulek a představ druhých. Snaha mít vše pod kontrolou a naplňovat zároveň očekávání a představy druhých, abychom se tomuto všemu vyhnuli, je marná snaha a vysilování. Je to obrovský únik energie, který nás jednou dožene a konfrontaci nezabrání.

Rozhodně tu nejsme proto, abychom zapadali do nastavených škatulek a představ druhých. Naopak jsme tu proto, abychom drželi svou linii, harmonii a tvořili nové cesty. Když se o tu kontrolu stále snažíme (ať už vědomě či nevědomě), zadržujeme v sobě spoustu toho, co bychom měli pustit, energie stagnuje, tělo se zanáší. Život nám připadá jako boj a pokaždé nás to zavede do bodu, kdy nakonec stejně zjistíme, že celá ta kontrola je jenom iluze a je k ničemu, protože nezajistí, aby nás měl každý rád a přijímal nás takové, jací jsme.

Čili… za svůj život jsem došla k závěru, že je lepší být pro sebe prioritou, být v pohodě, uvolněná, autentická a čelit při tom kritice, než si dělat prioritu ze všech okolo, ždímat se, vyčerpávat a stejně při tom čelit kritice. 😊

S láskou Lucie Tearé